Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web
aktualizováno: 25.09.2018 08:39:50 

Exotika za pár korun

Sever od QB‚ Port Louis

 

Vloženo 18.6., zatím bez fotek, vložím po návratu z řeckého Samosu  zatím si počtěta a těšte se ná nádherné Jirkovy fotky.

1.11. sobota
 
Dnes se chceme vydat do hlavního města Port Louis.  Na snídani kupujeme v naši oblíbené pekárně 8 housek, a platíme tentokrát 22 RP. Odjíždíme v 7:35 hod. Chtela jsem dřív, protože než projedeme centrem Q B, asi to bude chvíli trvat. Ale co, nespěcháme. Ostrov už máme v oku a víme, že je ode všad kousek, za hoďku se dá dostat z jedné strany na druhou.
                                     
Na dálnici opravdu chvíli trvalo, míjíme tržiště, kostel, hřbitov… ale když už na dálnici najedeme po 30 min., už to půjde hladce. Za pár minut se blížíme na okraj hl. města, doprava o něco houstne. Na mapě mám, jako orientační bod, kruhový objezd a  nějakou Chinese pagodu. Rondl tu je, ale pagoda vidět není.  Nerada bych se dostala až do centra a za něj, tak velím doprava, kamkoliv, kam to půjde. Udělala jsem dobře.  Proplétáme se uličkami a já se snažím přečíst na domech ulice a najít je v mapě. Po chvíli už jsem se chytla. Dokonce nalézáme vhodné místo k parkování. Už tu 2 auta stojí, je to nějaká šotolina u zdi, ul. Orleans.  Zákaz tu nikde žádný není. Trošku jsem se ale vyděsila, když v mapě čtu Policie. Stojíme přímo u zdi policajtů. 
Bereme do batohu vše, co by se nám mohlo hodit, házím kameru  na krk, Jirka foťák na zápěstí, já ještě nesmím zapomenout mapu do ruky a jdeme.
Jako první nahlížíme do Katolického kostela Immaculée Conception, pak míříme k zahradám de la Compagnie. Zde se vydatně pracuje na úpravě chodníků. Jsou tu dost vysoké obrubníky.  Za parkem nacházíme velké parkoviště. Úzkou uličkou procházíme ke kostelu Louis Cathedral. Pak máme namířeno k Národnímu divadlo. Oproti našemu vypadá jako malý rodinný dům. Je  pěkně mrňavé, s prostou decentní fasádou a sloupy. Taktéž si zvenčí prohlížíme zdejší Radnici s hodinovou věží, budovu Parlamentu, vládní budovy, a už jsme zpět na náměstíčku plném zeleně a stromů s upraveným trávníkem a sochami, u přístavu. Je tu ještě poměrně klid.
Kolem hlavní dálnice, která odděluje město od přístavu, přicházíme budově centrálního tržiště. Už se těšíme, co uvidíme uvnitř. Tržiště známe zejména ze středomoří a taky Thajska, ale vždy vidíme něco jiného. Zkrátka, jiný kraj, jiný mrav. A taky že ano. Zápach je sice všude stejný, ale poté, co se rozkoukáme, vidím, že mají vše pěkně rozdělené. Nahoře visí cedulky s kresbou toho zvířete, jaké maso prodávají, např. kuře, ryby, kozel, kráva apod.
 V oddělené drůbeže leží na hromadě kvantum vykuchaných kuřat, u ryb zase vidíme, jak se ještě živé rybky   plácají na pultu,. Když se některým podaří doskočit až na dlážděnou podlahu, lenivý prodavač obejde pult, ryby zvedne a hodí zpět na pult. Tyky tu můžeme vidět hlavu kozy rozpůlenou i s rohama. Vrcholným zážitkem pro mě vidět v rozpůlené hlavě i rozpůlený mozeček. Věděla jsem, že tu určitě uvidím, co jsem ještě neviděla. Někteří prodavači hlasitým voláním lákají ke koupi, jiní zase posedávají na pultě nebo živě diskutují se sousedem za pultem.   Klasický puch  nás vyhání ven. Málem zakopáváme u vstupu o tlupu koček. Jeden by řekl, že se zde mohou dost slušně nažrat, ale naopak, jsou dost vychrtlé.
 
Od tržiště míříme na sever, k BUS nádraží. Už je zde čilý obchodní ruch. BUS nádraží je na okraji Čínské čtvrti. Vidíme klasický obrázek. Jeden obchůdek vedle druhého, hloučky diskutujících lidiček, z obchůdků i pojízdných krámků se line báječné vůně smažených dobrot.
 Paradoxem je, že hned u Čínské brány je mešita Jummah Mosque. Je to po dlouhé době  Mešita, která je přístupná i našinci. Vcházíme dovnitř. Je zde ticho, klid a příjemný vzduch. Rozhlížíme se, čekám, zda nás třeba někdo nevyhodí., V koutku u zdi spí jeden z věřících, jiní 2 se omývají a modlí. V centrální části je bazének, a vzrostlý strom.   Zouvám si boty a chci se vydat i dovnitř. V tom už slyším, jak někdo něco nesrozumitelného pro mě, říká a míří ke mně. Z jeho slov gest jsem pochopila, že sice našinec může dovnitř, ale už nemůžeme do centrální části, kde věřící Muslimové dělají očistu a modlí se. Kývu, že chápu, omlouvám se a mířím jinam. Onen muž by si se mnou velice rád povídal, začal francouzsky, ale s tím u mě neuspěl. Říkám mu „litl English“. A on se rozhovořil v angličtině. Velice mě to těší, ale vše nestačím vstřebávat.  Ukazuje na ceduli nahoře u vstupu, kde je nějaký nápis, asi něco jsko slova Alláha, že vítá příchozí a při odchodu se s něma loučí. No, snad jsem to pochopila správně. Můžeme zde vidět i nějaké texty v arabštině, hodiny, které ukazují světový čas, čas v Mekce atd. Určitě by se zde dalo trávit mnoho času a odpočívat, ale my musíme dál.
Ulicí Jummah Mosque stoupáme nahoru. Měli bychom přijít přímo k pevnosti na d městem Ford Adelaide - Citadele. Před vstupem se fotíme se zachovalým a pěkně velkým dělem, platíme vstupné 2x 100 Rp. Vstupujeme na rozsáhlé nádvoří. Vidíme, že se zde vesele rekonstruuje. Vcházíme do zděné budovy, procházíme místnostmi. Nic moc.  Holé místnosti, tu a tm, nějaký obraz, jak to kdysi vypadalo. Přibíhá k nám zdejší zaměstnanec a chce nám pouštět na TV nějaký film, asi o historii. S díky odmítáme a vydáváme se na ochoz, na nejvyšší bod. Výhled naprosto úžasný. Snažím se zorientovat a definovat body, kde jsme už byli a co jsme viděli. 
Dole se pod námi rozprostírá mj. i pohled na dostihový stadión. Ano jsem si to neuvědomila, ale kdybychom sem přišli po 11 hod., měli bychom možnost sledovat sobotní dostihy, které se zde pravidelně konají. Zatím jen vidíme, jak zde přijíždí jedno auto za druhým, a tribuna se plní lidmi. Koně moc vidět nejsou. Škoda. Čekat víc, než hod. by byla ztráta času, a až tak zase na dostihy nejsme. Ale přesto, kdyby jste zavítali do hlavního města v sobotu, DOPORUZČUJI naplánovat si návštěvu pevnosti až po 11 hod. Jestli zde vybírají vyšší vstupné, to jsme nezjistili. Na ceduli bylo jen těch 100 Rp.
Scházíme stejnou cestou dolů do centra, k moři. Už to zde žije, všude čilý ruch, na BUS stanici, v přístavu. Chceme se kouknout do poštovního muzea, tedy zvažujeme. Ale nic moc,  Vedle je budova pošty. Chtěla jsem poslat pohledy, ale už bylo zavřeno, jen do 10 hod. Smůla. Na nábřeží stojí několik restaurací a budek. Ptám se na suvenýr, Modrý Mauritius. Čekám nějakou repliku, která bude stát za to. Jirka ji slíbil přivést kámošovi. Nic tu není, jen v jedné budce nám nabízí pohlednici za 100Rp. Nic moc. Pokračujeme na obchodní zónu Caudan Waterfront. Je to jeden obchod vedle druhého a navíc jedna restaurace za druhou. Všude davy lidí. Uprostřed výběžku, skoro na jeho konci, docela zastíněné okolním děním, se nachází Museum Blue Peny.
Vstup 2x 175 Rp. Za kouřovými skly je opět příjemné klíma. Fasujeme telefonní sluchátko (vzpomínám na Macha a Šebestovou), které na mě zase mluví anglicky. Vše pomalu procházíme. Je zde ke shlédnutí historie ostrova Mauritius, všudypřítomný příběh o Paolovi a Virgínii, sochy, lodě, knihy, … ve druhém patře pak jsou sbírky známek. Všude na nás koukají kamery. Fotit a filmovat je přísně zakázáno, za zády nám chodí ostraha. Neriskujeme.  Ty nejzajímavější exponáty jsou umístěny docela nenápadně, v koutku místnosti, na konci prohlídky. Platí zde asi: to nejlepší na konec. Kdybych si nevzpomněla, že průvodce uvádí, že jsou známky zasvěcovány jen na pár minut, asi bych je byla schopna přehlédnout.
Na závěr kupuji přece jen suvenýr, a přeci jen na pohlednici vyj´kreslené 2 známky 2x 30 Rp.
Odcházíme. V tom horku už máme docela chuť na něco chlazeného. Co jiného, něž pivko. Popocházíme na protější nábřeží, kde je centrum s názvem Port Louis Watwrfront.  Kupuji ještě pohlednice, Abychom poslali pozdravy domů. Zdejší pohlednice nic moc. Spíš mi to připadá, že to, co je na nich vyobrazeno, je z roku jedna dvě nebo samé nahé těla a komerční fotografie. Žádné pěkné pláž, pohled na město, na moře….. Mi se nejvíc líbí kresby a fotky, kde jsou stejná místa města kdysi a dnes. Velká škoda. Na předzahrádce  usedáme do stolečků. Píšu ty pohledy. Slečna obsluha se k nám moc nemá. Čekáme 5 min. a poté se zvedáme a odcházíme ke konkurenci. Tady jsme obslouženi ihned.  Pivko stojí 2x 105 Rp i s couvertem.
 
Je čas popojet.  Házíme pohledy do nejbližší schránky, loučíme se pohledem na přístav, procházíme podchodem pod dálnicí a zastavujeme se ještě u pojízdného krámku s místními „čudlíčky“ – smaženými pochoutkami, zde po 8 Rp. Výtečné.
Že je poledne, je znát na dopravě, na přechodu čekáme dost dlouho, všude proudí davy. Procházíme opět parčíkem, kde si ještě dáváme za 10 Rp placičku Donpuri? . Trochu ošizená náplň, ale jinak výtečná.
Nosánek nalézáme tak, jak jsme jej opustili. Žádná pokuta, žádná botička. No, pod svícnem je největší tma. Míříme na dálnici a kolem BUS stanice míříme na sever, do botanické zahrady v Pamlemousses. Z Port Louis je to jen 15 min, přes několik málo rondlů. Ty já od Mallorky přímo zbožňuji.
 
Na zahradu jsem byla dost zvědavá. Všude samá chvála, jak je rozlehlá….. Vstup 2x 10éRp. Za 5275 Rp si můžeme najmou průvodce, který by nám ukázal největší zajímavosti. Ne, že bychom chtěli šetřit, ale s mou angličtinou by byl spíš ten průvodce chudák. Oni si ostrované velice rádi popovídají, jsou vstřícní. Zvládneme to i bez něj a když, tak se k někomu přivaříme nebo okoukáme, na co ukazují. Mapku, bohužel, nám u hlavního vstupu -od parkoviště nedali. Tu jsme si zdarma vzali až po procházce. Škoda.
A jak bych zahradu hodnotila ? Hmmm, to je těžké. Asi jsme čekali více rostlin, kytek, květů a barev. Pravda je, že se tato zahrada specializuje na palmy. Těch je tu mnoho. Největším lákadlem a atrakci jsou samozřejmě vodní rostliny Victorie Rregie. V bazénku jich je tu opravdu nespočet, od uzavřeného květu, přes rozvitý květ, listy všech velikostí. Kdybych měla sebou mimčo, asi bych opravdu vyzkoušela jej na list položit, zda to vydrží.
Co se týká stromů, palem, ve všech podobách, tvarech, stromy široké, tenké, převislé, vykotlané, košaté …. Narazili jsme na rodinku s průvodcem, tak jsme pokukovali. Zrovna u stromu s plody velkými jako ragbyový míč a většími. Ptala jsem se na název, ale nezapamatovala jsem si jej. Kdyby spadl plod někomu na hlavu, může jej i zabít.
U vedlejší je pak báječně rozrostlý strom s velkým průměrem. Tyky jsou zde jezírka, z kterých trčí banánovníky, plavou kačenky, roste bambus další jezírko s vodními rostlinami –Lotosy ? nebo Hyacinty ? Co nás mrzelo, že nejsou u rostlin a stromů popisky, alespoň latinské názvy by u těch zajímavostí neuškodily.
V Botanické zahradě jsme strávili asi 2 hod., zejména příjemnou Procházkou ve stínu stromů.
 
Hned naproti Botanické zahrady se nachází Muzeum cukru. My v něm nebyli, protože jsme měli namířeno ještě jinam a továren jsme viděli už dost a plánovali jsme ještě továrnu v Medine. Asi jsme udělali chybu. Doporučuji navštívit raději toto, než cukrovar v Medine.
Míříme na sever. Chceme dojet k nejsevernějšímu bodu a pak mám v mapě vyznačený maják Sea Point, tak k němu.
Z  Pamplemousses jedeme na Triolet a stále rovně na sever. Na Cap Malheureux. Když jsme v těch místech, nenalézáme žádná značení, ani co je hlavní a co vedlejší cesta. Jedeme automaticky, až jsme dál, než jsme plánovali. Dojeli jsme skoro až do Petit Paquet. Dál už nejedeme, jelikož se chceme věnovat spíše západnímu pobřeží. Uděláme pár snímku a vracíme se. Je 15:50 a na racháči máme 3087km.  Na nějakou vyhlídku není možné se dostat, šipky ani cesty žádné. Řekli jsme si, že pojedeme podél pobřeží a někde se zastavíme na kávu a chladnou Colu. Nedalo mi to, a pořád chci najít nějaký výběžek, kde by se dalo rozhlédnout na moře, nějaký útes, vyhlídku. V Pereybére se nám zalíbilo. Je to klidnější vesnička, je zde náměstíčko a pláž. Tu ale zatím nehledáme a ani nevidíme. Usedáme do příjemné restaurace a občerstvujeme se. S Jirkou si říkáme, že je to krásně, kli a pohoda, a že se nám tu líbí. Klidně bych si tu týden dovedla přestavit. Platíme celkem 163 Rp a ještě si kupujeme na zobání „Čudlíčky“ za 10 Rp.  a jdeme omrknout pláž a pobřeží. Ale, co to …….hrůza. Je tu docela přeplněná pláž, mnoho lidí pod slunečníky i ve vodě. V tu ránu měním svůj názor. Zlatý Flic en Flac.  Od restaurace ten ruch nebyl slyšet ani vidět.  Zde se zdržujeme do 16hod. a pak směřujeme ke Grand Baie. Přiznávám, že Grand Baie mě vůbec nezaujala. Nevím proč. Míjíme toto místo bez většího zájmu a směřujeme k dalšímu výběžku.  Právě tam by běl být maják, tedy podle naší mapy. Cesta je zase „jen jedna“ a už jsme na konci, u řetězu coby brány parkoviště u hotelu Coconut. Obejdeme Pointe aux canonniers  Hlídač se na nás sice nedívá moc vřele, asi tuší, že nejsme hoteloví hosté. Ale je třeba jít sebejistě a rázně a rozhlížet se. Procházíme po pláži, která nás zase moc nezaujala. Je zde dost větrno. U výběžku leží v moři velké černé balvany. Dokonce o kus  dál do moře je velký kamenný útes, na kterém jsou slunečníky a lidé se na balvanech sluní. Zajímavé je, že když výběžek obejdeme, zady už fouká o poznání méně. Zese něco nafotím, nafilmujeme, v písku pozorujeme kraby poustevníčky, jak před námi zalézají hbitě do svých děr. Prošli jsme až na pláž hotelu Canonnier a maják, jak se dalo čekat, nikde. V 17:10 s 3101 km na tacháči opět popojíždíme.
Za Mont Choisy přijíždíme k areálu, kde se na muldách prohánějí čtyřkolky.
Jirka už je za volantem opět dost nervózní a rád by si dal v klidu pivko, tak končíme pro tento den s poznáním. Po hlavní autostrádě se vracíme domů, do QB.
 
Čas 18:20, 3140 km.
 
TOPlist