Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web
aktualizováno: 25.09.2018 08:39:50 

Exotika za pár korun

Jih od QB

Třetí den, středa 29.10. Konečně začínám být ve svém živlu. Fasujeme auto na celých 5 dní. Sice mám trochu obavy z jízdy vlevo. Ale vím, že Jirka je výtečný řidič. Na poslední chvíli ještě sháním pořádnou mapu. Opět dobrý tip od Rayena, jít do obchoďáku. Dostáváme malý žlutý Nissánek, uvnitř poněkud ošuntělý a špinavý s automatickou převodovkou. Narychlo tvořím pomyslný itinerář dne.
 
Vyrážíme na jihozápad ostrova. Kolem salin, které se nachází u Tamarínu. 
Prvním cílem je malá vesnička La Preneuse s malebnou pláži a dominantou – věží Martello, skrytou v borovém porostu. V ceně vstupenky je prohlídka s průvodcem, který nám vše detailně popíše. Moje angličtina je dostačující, abych všemu rozuměla a začínám se tak cítit poněkud lépe. Věž je důmyslně postavená. Má svůj rezervoár, zachycovala dešťovou vodu a na jejím vrcholu je umístěné důmyslné dělo (původně byla děla 2), které se otáčelo kolem středu.
   
...............................................................................Martello Tower..................................................nákres systému
   e
pláž v La  Preneus
   
uvnitř věže
   
   
..........................................................................................................................................................v dálce La Morne
   
   
Další naše cesta směřovala do vnitrozemí na  Chamarel. Nejdříve jsme se ještě zastavili na kávu v restauraci Chamarel s hezkou vyhlídkou na pobřeží.
         
Pak jsme jeli směr  vodopády, kde nás zastihl první tropický slejváček. Než jsme se občerstvili půlkou bagety už bylo zase po dešti.
     
7 barev země v Chamarelu je opravdu zvláštní podívaná. Jak se píše na ceduli, barevnost vzniká chemickými reakcemi chemických prvků obsažených v zemi.
                 
Na Mauritiu je ještě jedno jiné místo, kde má být barev 23. My tam nebyli. Možná je to škoda. V Chamerelu jsme potkali opět Čechy, mladý pár, tak zase srdíčko poskočilo, že svět je malý. Atrakcí areálu jsou ještě želvy v kamenné ohradě. Tak blízko a v pohybu jsme je viděli vlastně poprvé. Dalo se na ně i sáhnout. Negativem však bylo množství štípanců od komárů, která se na nás začaly objevovat. Tak jsme práskli do bot. Zajeli jsme ještě přímo do vesnice Chamarel, kde je mnoho restaurací. Zajíždějí zde BUSy s turisty na občerstvení. Je tu také hezký malý a skromný kostelík, do kterého stojí za to nakouknout.
     
Jirkovi jsem před dovolenou musela slíbit, že nebudeme spěchat, že si vše užijeme a nebudeme se honit. Takže vrcholem dne je pro nás pobyt na poloostrově Le Morne.
Nacházíme se na nejzápadnějším cípu Mauritia. Je na něm soustředěno několik luxusních resortů. Uprostřed je opět veřejné pláž s borovicovým porostem. Jdeme po pláži kolem resortů. Na můj vkus je zde nuda, klid, několik pikolíků posluhuje nudícím se hostům u bazénu. Nechápu, proč jezdí lidi k moři a čvachtají se v chlorovaných bazénech, když mají vedle průzračné modré vody oceánu a nádherný bílý jemný písek. Na pláži v písku nacházím první mušli. Sice vyvrhnutou mořem, ale našla jsem ji já. To je befel pro Jirku, který mě zanechává na pobřeží a spěchá se šnorchlem do moře. Já si zatím užívám vyhřátého písku a mraků na obloze. Pokukuji po stejnojmenném kopci vysokém 243mnm. Nemusím se bát, že se spálím. Na opuštěných plážích luxusních hotelů trávíme asi 2, 3 hodinky. Jirka se vrací s docela slušnými úlovky a dovolené na Mauritiu se mu začíná líbit. 
               
 No a jelikož jsme dobrodruzi, zajíždíme ještě jižněji po asfaltce, kde se ještě staví.
    
Cesta by měla navazovat na hlavní od Bai du Cap. Jedeme však po šotolině. Zdejších dělníků se ptáme, zda se dá projet. Říkají, že ano, ale moc to tak nevypadá. Dostáváme se na zvláštní místo. Mělké vody jsou zde temné, pozorujeme skákající rybky, zpívající ptáky. Jsme na špinavé pláži, nikde nikdo, jen milenci u auta na zemi se šmajchlují. Šotolinová cesta vede dál, ale máme trochu strach, abychom nepoškodili podvozek u auta. Před námi je díra, s níž boj vzdáváme. Jdu se pěšky kouknout dál, ale cesta vede ještě dost daleko. Vracíme se a já si ještě zkouším, jak se jezdí s automatem a volantem vpravo.
Cestou zpět domů se ještě zastavujeme v nákupním centru u Tamarínu.
Míříme ještě na FeF nafotit západ slunce. Cestou nás doprovází Tamarín v mracích, má 548 m.n.m., takže mraky jsou asi cca 500m nad zemí.
   
To už je tradice našich dovolených. Musím mít buď západ nebo východ, pokud není v našich silách mít obojí. Slunce zapadá v 19:20 hod. 
                
 V 19:40 jsme doma v QB, najeli jsme jen 114km.
 
Čtvrtý den, čtvrtek 30.10. Naší každodenní snídaní jsou výtečné křupavé a hlavně teplé housky nebo bagety. Za celou dovolenou jsme ale nezjistili, kolik co vlastně stojí. Ať kupujeme 4, 6 nebo 8 kousků, ať jen bagety nebo mix, nikdy neplatíme více, než 23 Rupií. Šum v pekárně se nedá popsat. Lidičky vyskakují z aut, BUSů, nastaví tašku, pekař tam hází různý počet houstiček, vymění si navzájem něco málo bankovek či mincí a odchází.  Jirřka ještě našel na zahradě nějaké potvůrky, tak je musel zvěčnit.
   
 Den strávíme ve vnitrozemí. První zastávkou jsou vodopády Tamarin Falls. Jedeme přes Vacoa do Henrietty. Přesně jak píšou v průvodci, hned na konci vesnice se objevují naháněči a nabízí své služby. My však chceme mít klid a snažíme se jich nevšímat. Obdivuji jejich vytrvalost, rychlost a pružnost. Možná právě kvůli nim zde nejsou žádné šipky. Zkrátka: vpravo na vyhlídku, vlevo k vodopádům a k nádrži. Nejdříve fotíme z vyhlídky a pak se vydáváme k  Reservoiru. 
                 
Brána je otevřená, jsou zde zahradníci. Vjíždíme dovnitř a jdeme se nahoru k nádrži rozhlédnout. Je tu báječný klid (kromě sekačky v dáli) a moc hezky udržované okolní plocha. Vracíme se. Z domku vychází asi zdejší hrázný, zdravíme se, my odcházíme a on se opět vrací dovnitř.
   
Popojíždíme a zas je u nás stejný naháněč. Jak to mohl tak rychle stihnout nás dohnat na kole, je až zarážející. Koukáme ještě na potok vytékající z nádrže, seznamujeme se opět s komáry a procházíme se ještě po okolí. Uvažujeme, zda sejít dolů. Pod vodopády se dá koupat. Je tu několik stezek dolů, ale představa návratu nás odrazuje.
Jirka chce čmajznout k večeři 2 cibule ze zdejšího políčka, ale přijíždí džíp. Začíná se zde připravovat náčiní k adrenalinovým sportům. Prvními adepty je mladý rakouský pár.
     
Naše jízda pokračuje okolo největšího reservoiru na ostrově: Mare aux Vacoas. Opět je zde možný přístup. Místy dost fouká, na otevřeném prostranství, místy je neuvěřitelný klid, bezvětří a teplo. Okolí je hezky upravené: jehličnany, kytky, všudypřítomné kameny.
      
Následuje La Petrin. Je to východní vstup do národního parku Blafl River Georges. S Jirkou jsme se dohodli, že dovnitř nepůjdeme, tak si kupuji aspoň mapku za 5 Rp. U křižovatky je velké parkoviště a opět upravený parčík s altánky a lavičkami. Slyšíme šílené burácení a vidíme přistávat vojenský vrtulník. Než doběhneme na parkoviště, zase odlétá. Škoda.  
      
 
Uvažuji, kam dál. Já ve své mapě cestu ke Grand Bassin nemám značenou, ale  evidentně je zde nová asfaltka i šipky ukazují JEĎ. Tak tedy jedeme. Ale vypadá to jako bychom byli Chicágu. Cesta se tady parádně vlní. Ne sice tak, jako tam, a ne tak, jako naše nová ostravská dálnice, ale vlní. Ohromuje nás velká hnědá lesknoucí se socha. To, kam jsme přijeli není v mém průvodci popsané. Socha bohyně  Grand Talao je celá hnědá, jakoby měděná, ale měď to asi není. Má neuvěřitelně propracované detaily, např. sukně má viditelný vroubkovaný povrch, záda, vlasy. Je to nádhera. Škoda, že tu není tabule s parametry.
            
 Že jedeme k jezeru, to jsem věděla, ale to, co najdeme u jezera, to předčilo naše očekávání. Okolo jezera je hinduistický chrámový komplex a nad jezerem vyhlídka. Na několika místech se zde modlí skupinky i jednotlivci. Je to opravdu hezký zážitek. Trávíme tady více, než hodinku.
                  
....................................................................................................................Požehnání novému Taxi
              
Doposud jsme se pohybovali v kraji cukrové třtiny. Ta je na ostrově opravdu všude. K ní se ještě dostanu.   Nyní se však kolem nás objevují malé nízké keříčky – čajové plantáže.
   
Vidíme ženy s vaky nebo nůšemi, jak hbitě obírají vrchní čajové lístky. Následuje čajová továrna s muzeem v  Bois Cheri. Přestože je výklad opět v angličtině, dá se všemu rozumět. Provádí nás přímo provozem. Vidíme na vlastní oči celý proces přeměny od zelené větvičky, přes sušení, čištění,drcení, třídění, až po pytlíkování. Nejlepší asi byl pro mě stroj, který produkuje čajové sáčky. Hezky vymyšlená mašinka.
                              
Po shlédnutí výroby následovalo malé muzeum čaje a cesta rozlehlou udržovanou zahradou do malé restaurace na kopci s úžasným výhledem k ochutnávce čajů. Na stolech jsou k dispozici všechny druhy čaje, dostaneme šálky, konvici s horkou vodou a talířek čajových sušenek. V klidu koštujeme poctivě všechny druhy čaje. Po ochutnávce následuje shop s čajíčky. Neodoláváme a nakupujeme 8 krabiček. Můžeme platit i kartou.
           
Další naše cesta měla vést do třtinovo - rumové factory. Z průvodce vyčtu, že už je na návštěvu dost pozdě, tak sjíždíme ještě jižněji na La Vanille Crocodille and Natur park. Říkáme si, že to asi nebude nic moc. Zase pár zvířat za mřížemi. To, co ale následovalo, předčilo naše očekávání. Že se tak vyblbneme, a budeme kulit oči, to nás ani nenapadlo.
Dostali jsme plánek a hned u vchodu za plotem bylo k vidění několik nehybných „kokodýlů „ Říkám si: „Nic moc“ a popocházím dál. Do ahrady k želvám. Ty jsme už viděli v Chamarelu. Říkám si zase: „hmm, to bude pár hnípajících krunýřů ve stínu“. Ale ….. to, co bylo tady k vidění, to bylo pro středoevropana vychovávaného na jedné staré želvě v ZOO neuvěřitelné. Těch želv je zde docela hodně.
Všechny nejdřív nevidím, splývají s okolím, jsou zahrabané pod listím, ve stínu palem a tak.   Je jich tu asi více, než 100. Nevím, kam dřív. Začínáme u páru želv ve stínu palem. Pomalu se plouží, můžeme na ně  sahat, dokonce i sedět. Jak už to bývá u Jirky, ten vždy něco vymyslí. Je to přírodomil, a zvířata mu jdou na ruku. Stejně je to i s želvami. Línou nehýbající želvičku začíná poplácávat po krku. Nejdřív jemně, sonduje, co to udělá, pak více a více. A ejhle. Želva se začíná zvedat a zvedat a zvedat, a kdyby mohla, tak snad i vyskočí do vrchu.
Začínám  se dobře bavit, rozhlížet, přichází více lidiček, vidíme želvy u plotu, menší i větší a nalézám na jejich krunýři čísla. To nejvyšší je 146.
To, jak Jirka pobízí želvu  k pohybu zkouším i já na druhé želvě. Všímají si toho i jiní lidé okolo. Za chvíli se hýbe nahoru a dolů čím dál více želv. Taky je tu malý hoch, který je zase krmí zelenými větvičkami. Je to jako s hloupým oslíkem. Když před ně dáte větvičku, želva jde za jídlem.  Pokud ovšem není zrovna najedená.  Zajímavé je, pozorovat jejich jazyk, zuby, hlavu samotnou na dlouhém krku. Jirka samo sebou zkouší totéž.  Funguje to a už na želvě i jezdí - jako na koni. Nejdřív se ostýchám, ale nakonec nasedám na její široký krunýř i já a pobízím k pohybu zeleným krmením. Je to neuvěřitelný zážitek.
                                 
 Zdrželi jsme se zde více jak hodinu a moc se nám odsud nechtělo. Park je rozlehlý, tak musíme dál.
Okukujeme ještě krokodýly ve všech velikostech:  od mláďat v líhni, až po ty plovoucí kabelky a boty v jezírku. Jsou zde opice, netopýři a opět kvantum různé, neuvěřitelně rostoucí flóry, leguáni, hlučné žáby, co vydávají zvuk, jako hroch, hadi, další ohrady s malými želvičkami – jedna chudák je přetočená a třepe nožkami nahoru, jezírko s rybami i vodní želvy. Opět je tu i malé muzeum, kde jsou k vidění kostry krokodýla, želvy i vyhynulého DODA.
Mysleli jsme, že už   nás nemůže nic překvapit.
                  
Překvapilo. V areálu parku je shromážděná neuvěřitelná sbírka motýlů.  Taky pavouci, brouci apod. havěť. Motýli jsou všech velikostí, nádherných barev, modré, žluté – pohádka. Na sbírku motýlů by mě nikdy žádný muž nenachytal, a podobné havěti nemusím, ale toto zde mě zase uchvátilo. Jen máme smůlu, že tu jsou nějací Francouzi, kteří obléhají stále jedno místo, fotí dokola jedno a to samé, a myslí si, že jim to tu patří. Chvíli čekáme a postáváme, ale po 5 min. už jim dávám patřičně najevo, „že i já patřím do EU“ a chci se podívat na místo, které obléhají. Viditelně jim to dochází.
                                                                  
Dále na jih jsme se už nevydávali. Jeli jsme zpět na sever, na dálnici. Po ni je to vždy rychlejší, než se plahočit po okrskách, přes přeplněná města. Doma jsme tak byli už v 18:40 a „v kolech“ jsme měli najeto 104 km. Zašli jsme si ještě do blízké restaurace na pivko. 3 láhvače za 200 Rp se nám zdálo poněkud hodně. Opět nešla cena dělit 3. To je zde v Palmě asi tradice.
  
Večer jsme strávili při skleničce našeho domácího kalvádosu na terase. Přizvali jsme i Rayena a Evu.
 
Od  Rayena jsme se dověděli, že pivo v restauraci by mělo stát cca 40-45 Rp. Takže je jasné, že jsme měli turistickou přirážku. No co, na Mauritiu jsme jen jednou a i tak je zde opravdu levně. Ten večer si přisedli i naši sousedi, manželský pár. Kolem 23 hod. jsme šli spát, tentokrát, po třech nocích, už s vědomím, že se stejně pořádně nevyspíme. Tady v Palmě to zkrátka nejde. Kohoutí kokrhání při rozednění kolem 4:30, štěkot místních psů v okolí, kopání psa do plechové misky u sousedů. My s Jirkou normálně jsme zvyklí brzy vstávat, ale toto bylo příliš už i na nás. Ale co, zdřímneme si  později  na pláži.
 
Čtvrtý den, pátek 31.10. Po probdělé noci vstáváme raději už v 6:30. Dáváme si čerstvé teplé housky a naši českou kávu a co nejrychleji startujeme. Chceme začít zase tam, kde jsme včera skončili. V Palmě provoz houstne už tak brzy. Popojíždíme a za nedlouho už najíždíme na dálnici;  u Nouvelle France sjíždíme a po stejné cestě, jako včera dojíždíme do Le Saint Aubin. Jsme na malé farmě, kde zpracovávají cukrovou třtinu a vyrábí rum. Je zde část destilačního přístroj českého původu – Hradecký, Pacov. Opět nám je v angličtině tlumočeno a předvedeno postupné zpracovávání cukrové třtiny. Také zde stojí za shlédnutí školka s Anuriemi a Vanilkou. Součástí prohlídky je i film o pěstování vanilky a ochutnávka Rumu. Nějakou tu lahvičku jsme si i koupili s sebou.
                                      
Podotýkám, že jsme se na tuto farmu ještě jednou vrátili. Náhodou jsme ještě projížděli kolem po týdnu, a tak jsme si koupili ještě nějaký ten Rum domů i na večer. Zjistili jsme, že ceny v místních továrnách a farmách mají opravdu nižší, než v prodejnách. Kupodivu. Zatím jsme se na svých cestách setkali s opakem. Potěšením a příjemným překvapením nám bylo, že muž, který nás provázel farmou i ochutnávkou, si nás pamatoval. Přesto, že zde měl skupinku asi 8-mi francouzů, usmíval se na nás jako měsíček, vítal se s námi a plně se nám věnoval. Tato zkušenost nás zahřála u srdce.
Když jsem Jirkovi slíbila klidnou dovolenou, tak jsem musela do mého itineráře zapracovat zase nějaké to koupání a šnorchlování. Naše další kroky vedly po jižní části, přes docela dlouhou obec Plein Bois na Blue Bay.
Jelikož jsme přijeli od jihu, nejdříve jsme okoukli část od jihu. Rozhodli jsme se ale zátoku objet od severu přes centrum obce. Je tu parkoviště, diving centrum, obchůdky, opět borovicový porost, molo, ze kterého odplouvají lodě a jachty na potápění a protější ostrůvek Ile des Deux Cocos a do blízké, potápěči vyhledávané  podmořské rezervace Colorado.
Převlékli jsme se do plavek ve zdejším altánku, obešli celou pláž vč. hotelov a vrátili se pod borovice. Jirka se hnal na šnorchlinq a já měla konečně chvilku a klid pro sebe a svou mapu. Konečně si udělám pořádek v kilometrech, svých poznámkách a místech, která ještě chceme navštívil. Když jsem si vybalovala „fidlátka“, ani mě nenapadlo, že i já si zde najdu svůj kousek potěšení. Až po chvíli, když se ozvalo přibližující se burácení, mi tak nějak došlo, že jsme vlastně jeli kolem letiště. Už tak jsem byla ve svém živlu a okukovala letadla, ale žádné zrovna nestartovalo. Zato tady, kromě hřmění, se přímo nad Blue Bay a nade mnou vynořil startující Boeing. A nebyl poslední. Zbožňuji pohled na letadla. Nejenže ráda létám, miluji pohled shora na zem, rozpoznat, co pode mnou je, které město, které hory, který ostrov. V tu chvíli jsem taky ještě netušila, co nám přinese let nazpátek. Nejenže jsem trávila čas Jirkova  šnorchlování nad mapou a papíry, ale i očekáváním na další start letadla. Ani mě to netáhlo do vody.
     
Jirka zase vylovil nějaké ty škebličky a po 13 hod. jsme se vydali přes Pointe d Ésny, kde cesta vede těsně u hladiny moře, do Maheburgu.
   
Hotelový komplex Le Preskil
 
Mahebourg
Podle průvodce to nevypadalo na nijak zajímavé město, tak jsem si řekla, že ho jen prolétneme kolem žlutého kostela a omrkneme tržiště. Ještě jsme zde na žádném nebyli, tak někde začít musíme. Když jsme vystoupili u zdejšího kostela se žlutou fasádou, přišel krátký tropický lijáček.
      
 U čerpačky vedle tržiště chtěl Jirka nafoukat pneu, ale nic nefungovalo. Trh jsme proběhli, porovnali ceny ananasu, 2 koupili, trochu se pobavili zdejší atmosférou, poprvé jsme si koupili jejich výtečné Don Puri s dávkou čili a pak ještě jejich, v pořádném množství oleje smažené, „čudlíčky“. Já tak říkám  všem těch jejich jednohubkám. Je to těsto s bylinkami, zeleninou (maso jsme nepotkali) smažené v oleji, nebo bageta, lilek apod. ve vajíčku, opět smažený. Ono se to ale přejí.
   
Chobotnice .,.......................................................sušené
   Donpuri
Následuje  cestu do malé rodinné faktory na sušenky. Přejede se přes most a cestu značí nikoliv text, jak uváděl můj tištěný průvodce, ale hnědá cedule s obrázkem něčeho, co se továrně podobá.
Zdejší čajové sušenky s mnoha příchutěmi se vyrábí tradičním postupem, ručně. Základem je manioková mouka. Zručnost zdejších pracovnic je neuvěřitelná. Ruce kmitají, práce odsejpá. Opět je součástí vstupného ochutnávka. Jsme tu sami, panuje tu klid a pohoda Zdejší pracovník se zase báječně usmívá, nabízí nám kávu nebo čas a přináší kelímky se všemi druhy sušenek.  Jirkovi chutnají se seznamem, jsou šťavnatější, já dávám přednost kokosovým a skořicovým. Vychutnáváme si ale hlavně kávu a odpočíváme. Ještě se dotazuji na toaletu. Dostávám klíček od kladky a jedna z žen mě vede celou továrničkou dozadu na dvůr, kde mi ukazuje plechovou boudu. Hlavu si z toho nedělá, jelikož vím, že vzhled z venku není vůbec důležitý. V zadu za továrnou aspoň vidím manioková políčka na svazích.  
 
                 
Zbytek dne už nemám žádný konkrétní cíl, takže budeme popojíždět po východním pobřeží, a kde se nám bude líbit, tam se zastavíme. Objíždíme Lví hory.
Zastavujeme před Ferney, kde je pomník, zbytky starého opevnění, mangovníky, které konečně vidím z blízky a „zpívající most“. Tedy jeho zábradlí, které je celé dírkované a profukující vítr vytváří různé pískavé tóny.
        
Pevnost a muzeum Frederika Henrika je ještě otevřené, tak ho taky omrkáváme. Vstup je volný, ale ale není tu nic moc zajímavého, jen opět upravený parčík. 
           
Jirku tady zaujalo kolo. Totálně prorezavělé, ale zato má zámek.
  
Míjíme Lví horu s výškou 480 mnm a zastavujeme u Providence, kde je molo (na ostrově jsou 3 Providence).
Mimochodem, připadám si jako bych měla celý svět zeměpisu a svět filmů na dlani:  Providence, Notre Dame, , Richelié, Réunion Maurl, Madam Azor, Belvéder, Melrose, Palma, Bel Air, Mont Blanc, Surinam, Savanah......
Profukuje. Jdeme až na konec, kde je starý smradlavý domek, využívaný jako WC, koukáme na úlovky zdejších rybářů a poprvé vidíme nějaký maják. Je sice daleko a na ostrůvku Ile aux Fouquets, ale v hledáčku lze přiblížit. V této lokalitě žádné pláže nejsou.
 
Pokračujeme dál, k  Pointe du Diable, kde jsou zbytky francouzských baterií.
 
A právě na tomto výběžku nám cestu „zkřížila“ policejní hlídka. Nějak se to rychle semlelo. Policistu jsme nečekali, okukovali jsme pobřeží, a kde zaparkovat. Byla tu zatáčka a plná čára, ale na to tu nikdo nehledí. Velím Jirkovi doprava, on pokukuje po autech, zda může odbočit, do toho policajt, který nás ale vůbec nestavěl. Náš Nissan „seskakuje“ z asfaltky na trávu. Jirka se vzpamatovává, a čeká, jestli za námi policista poběží. Ten to má ale na háku a už se baví s nějakým známým, který jel zrovna okolo. Policistů je zde šíleně hodně a Policejní stanice v každé vesnici. Nebuzerují. Jsou vidět, ale nikdy Vás nezastaví. Jen se příjemně usmějí. Ale o tom ze zde nebudu rozepisovat.  Fotíme okolí a zase popojíždíme. Následuje vesnice, kde je na zdejší poměry poněkud rušno. Jeden chlapík se hádá s druhým, u toho jim sekunduje opět Policista (tak si říkáme, že tamten asi bude jeho kolega a do hádky se nemíchá a čeká před vesnicí u Franc. Baterií J) a celá vesnice přihlíží okolo. 
Blížíme se k Bel Air. Je kolem 17 hod. a já uvažuji, zda se vydat dál po východním pobřeží k severu. Je to velké dilema. Koupat se už asi nebudeme. I když vím, že je zde, v těchto končinách ještě mnoho zajímavého, přeci jen jsme se dohodli, že se vydáme na cestu zpět a uděláme si zase pohodový rumová večer. V Centre de Flacq tankujeme a po červené silnici mířím k Moce. A jak si tak poklidně jedeme krajinou v levém pruhu, a jak zde není vůbec žádné dopravní značení, tak si po chvíli říkám, že jedeme nějak dlouho.   No jo, sotva přestanu sledovat mapu a říkat Jirkovi kam, tak jsme někde jinde. Sice nevíme kde, protože nějaké nápisy hlásící města a vesnice se zde na Mauritiu vedou jen občas, ale naopak všechna cesty vedou někam do většího města. Zvláštní oklikou po hlavní cestě přes Melrose jsme se stejně dostali do Quartier Militare. 
 
Provoz houstne, následuje Moka. Míjíme odbočku na Eureku, ale už je zavřeno.
Před Quatre Bornes odbočujeme dříve. Dostáváme se k nákupnímu centru. Naštěstí. Vyhýbáme se tak zácpě, která je u sjezdu z dálnice. Od rondlu na dálnici do Palmy je zácpa. 5km jedeme 20min. A v té zácpě jsme se rozhodli jít se ještě vykoupat na naši pláž Flic en Flac a nafotit opět západ slunce.  Po západu už se sešeřívá. Sledujeme jak se pobřežní restaurace rozsvěcují. Aspoň je tu nějaký noční život, který nám v QB docela chybí. Vysedávat na terase u sklenky je sice pohodové, ale pořád dokola to není ono.  
       
Ten den jsme konečně „odjezdili“ kus cesty – celých 196 km.
 
Pokračování - další den - hlavn í město Port Louis - viz Sever od QB
 
 
                                                                                               
 
TOPlist